ROZHOVOR: Matador Jiří Dumbrovský se po 8 letech vrátil do Olympie

Fanoušci FK Olympie si jistě všimli, že v týnském dresu opět útoky soupeře zastavuje zkušený obránce Jiří Dumbrovský.  „Dudy“ před sezónou posílil týnské béčko a my jsme si ho pozvali k exkluzivnímu rozhovoru. Část interview jste si již mohli přečíst v posledním čísle magazínu Olympiják, nyní přinášíme kompletní rozhovor.

Dudy, vítej zpět v Olympii, po kolika letech se vracíš zpět a co tě přimělo k návratu do Týna?

Vracím se po téměř 8 letech. Těch důvodů pro návrat je více, ale tím hlavním byla touha zahrát si v jednom týmu s mým prvorozeným synem Dominikem, na kterého jsem moc hrdý. Svou roli sehrál i fakt, že béčko v létě převzal nový trenér Martin Adámek. Oslovil mě, zda bych nechtěl pomoci svými zkušenostmi zocelit a podpořit mladé hráče z béčka a připravit je tak na jejich budoucí posun do A-týmu.

Kde jsi před svým návratem do Olympie působil a jak toto mimotýnské angažmá hodnotíš?

Hrál jsem nedaleko od Týna za SK Koloděje. Musím říct, že to byly skvělé roky, v Kolodějích mají super partu, hned mě přijali mezi sebe a moc jim za společné sezóny děkuji. Lidí od kolodějského fotbalu si nesmírně vážím a doufám, že pochopí můj odchod a návrat do Olympie.

Někteří týnští fanoušci si tě pamatují ze sestavy Olympie už dokonce z 90. let. Na kterou éru v Týně nejraději vzpomínáš?

Každý den na hřišti Olympie byl skvělý, zážitků z týnského fotbalu mám spoustu, že bych za ty roky mohl snad i napsat knihu. Nicméně nejsilnějším momentem pro mě byl postup do krajského přeboru v roce 2003, tehdy se Olympie do KP vracela po více než 10 letech. V Olympii jsem si zahrál s výbornými fotbalisty, jmenovitě s Blümlem, Hrdinou, bratry Švecovými, Lisnerem, Tomkou, Chlumeckým, Ratajem, Suchanem, no bylo by to na dlouho vyjmenovat všechny. Musel jsem hodně makat, abych se dostal do tohoto silného manšaftu, který byl plný talentovaných hráčů. Já si musel všechno vydřít, o to víc jsem pyšný, že jsem se díky své poctivé práci do takového mužstva dostal.

Mluvil jsi o synovi Dominikovi. Nedávno jste spolu nastoupili v základní sestavě béčka v utkání proti Včelné. Jaký to byl pocit?

Je to něco, co si přeje každý táta, který vychovává syna k fotbalu. Beru to jako velkou odměnu, ne každému se toto poštěstí. A to ještě není konec, do fotbalového důchodu se zatím nechystám, tak věřím, že pár zápasů spolu s Dominikem ještě určitě dáme.

Jak zatím hodnotíš zápasy v dresu Olympie v nové sezóně a jaké máte v béčku ambice?

Zatím si rozhodně nemůžu stěžovat. Věděl jsem, kam se vracím, v Olympii jsem prožil má nejlepší fotbalová léta. Jsem nadmíru spokojený, v týmu nám všechno šlape, jak má. Mrzí mě dvě remízy venku (Horní Stropnice a Chrášťany), kdy jsme neudrželi nadějný výsledek a dostali vyrovnávací gól až v samém závěru. Je to škoda, mohli jsme se teď smát na bedně. Zatím jsme ale na začátku naší společné cesty. Věřím, že naše mužstvo to může dotáhnout vysoko, máme v kádru spoustu mladých talentů, o kterých ještě uslyšíte. My zkušení budeme dělat maximum, aby to tito mladí kluci po nás jednou mohli v Olympii úspěšně převzít.

Jak je možné, že si i v 47 letech udržuješ takovou výkonnost a fyzickou kondici?

Odpověď je jednoduchá. Doposud po celý fotbalový život se mi vyhýbala zranění a také si stále udržuji kondici na kole, při běhu nebo ve fitku. Jsem takový věčný sportovec a to mi zůstane až do důchodu. Chtěl bych poděkovat mému taťkovi, který mě vedl odmala ke sportu, zejména k fotbalu. Já převzal tuto štafetu a předávám ji dále na mého syna Dominika. Jak jsem říkal, jsem na něj ze srdce pyšný.